Africká realita na vlastní kůži – nemocnice v Ghaně

22. 04. 2014 20:02:39
Na přelomu března a dubna, přesněji od 26. 3. do 7.4. 2014 jsem měl možnost jako student Univerzity Hradec Králové zúčastnit se výjezdu do Ghany, který pořádala Katedra politologie Filozofické fakulty UHK, jíž jsem studentem. Do výběrového řízení, ze kterého vzešlo 9 studentů jak bakalářského, tak magisterského stupně studia, jsem se přihlásil bez větší vidiny na úspěch, přesto se mi podařilo výběrovou komisi přesvědčit a na odbornou exkurzi jsem byl vybrán.

Ghana, která se nachází v regionu západní Afriky, je vysoce malarická oblast, i na to jsme se museli připravit. Více jak měsíc před odletem jsem pravidelně navštěvoval lékařku, cestovní specialistku, protože na cesty do těchto rizikových oblastí musí být člověk očkován proti žloutenkám typu A a B, břišnímu tyfu, žluté zimnici, meningokoku, vzteklině a musí začít brát tzv. antimalarika, což pro mne byly léky „dryáky“ par excellence. Všechny tyto léčebné procedury před odjezdem do Afriky tak akorát zapříčinily to, že má imunita byla maximálně vytížena o oslabena, to bylo ale jedno z rizik, která jsem se pro dobrodružství rozhodl podstoupit. 7.4. jsme se v osm ráno všichni sešli na Letišti Václava Havla v Praze a dobrodružství hned začalo! Na letištní přepážce, kde se cestující odbavují, mi byl ještě českým personálem zabaven deodorant, sprchový gel a šampon, speciální repelent proti moskytům a antibakteriální gel na ruce. De facto vše, co mě mělo uchránit před nákazou nějakou strašnou africkou nemocí. Je pravdou, že se mi hned cestovalo lépe – batoh nebyl tak těžký – základní hygienické potřeby mi ale začaly chybět už po přistání v Akkře, hlavním městě Ghany.

Asi 7 hodinová cesta letadlem s nizozemskou společností KLM přes Amsterodam byla pohodová, jídla, která v letadle dnes podávají, se už opravdu dají jíst a s trochou nadsázky se dá říct, že je to asi to nejlepší, na čem si může člověk v 9 000 metrech nad mořem pochutnat. Jako správný Čech jsem byl i v mezinárodním vzdušném prostoru s kolegy věrný národnímu pivnímu odkazu, a tak jsme si cestu zpříjemnili asi třemi kartony piv v plechovkách, pro jejichž distribuci směrem k nám byla speciálně vybrána letuška, tímto úkolem pravděpodobně nejvytíženější personál našeho letu. Pro naše zklamání a letuščino nadšení jsme v Akkře přistáli asi ve 20 hodin tamního času.

Letištní příletová hala připomínající šatny mé bývalé základní školy, vojáci se samopalem na krku bavící se nad videem z internetu a pouliční prodavač, který se bílým turistům pokouší prodat nejnovější model iPhonu za 15 dolarů – to byla má první zkušenost s africkou realitou. Přistáním na letišti se mi otevřel nový svět. Nová realita, která je stejně nezkušenému Evropanovi, jako jsem byl já, zapovězená a do jisté míry pro určitou dobu nepochopitelná. Cesta z letiště „taxíky“,které jsou do zemí Afriky po nenávratně propadlé technické v Evropě posílány po tisících, byl jediný způsob, jak se v noci tak, abychom nebyli okradeni, dostat na náš hotel. Sjeté pneumatiky, zápach spálených brzd, rozbité dveře, nefungující tachometr a ostatní kontrolky, sedadla nesedadla bez pásů a opěradel a patnáctiletý řidič – to byl luxus, kterým jsme se dostali v přepočtu za 35 Kč do asi 5 km vzdáleného hotelu. I ubytování bylo podle našich parametrů postavené „na hlavu“. Ghanci, vlastnící hotel, dělali vše neuvěřitelně složitě, zdlouhavě a nepřehledně. Nejeden z nás, včetně mě, jsme byli v moment placení za ubytování přesvědčeni o tom, že bychom hotel zvládli řídit lépe a efektivněji. S rozedněním dalšího dne se nám pak Afrika ukázala v celé své kráse. „Obroni, obroni!“, pokřikovali na nás jako označení pro bílé lidi děti a dospělí snad na každém rohu. Při každém nákupu ve stáncích podél silnic jsem získal nového přítele a dost často i bratra, se kterým jsem si musel alespoň pětkrát podat ruku. Nově koupený antibakteriální gel tak v naší skupině 9 studentů a dvou vyučujících mizel po litrech. Zmačkané a potem promočené vrácené ghanské bankovky jsem měl potřebu dávat do svých kapes v gumových rukavicích, ty ale, stejně asi jako milion dalších pro nás běžně dostupných věcí, nebyly k dispozici. Po dvou dnech tak člověk „přepne“ a rezignuje na jisté evropské zvyky a pravidla, která v Africe prostě neplatí. Možná i ona rezignace a smíření se s jiným rozměrem vnímání například hygienických zvyklostí našeho formátu vedlo k mému ghanskému dobrodružství.

To naplno propuklo 29.3. ráno, kdy jsem byl před naším odletem z Akkry do asi 600 km vzdáleného města Tamale na severu země, na toaletě. Věděli jsme všichni, že střevní potíže nás čekají, lékárničky tam byly naplněné různými léky a přípravky pro boj s tímto druhem onemocnění. Intenzita toho je ale Evropanovi opět neznámá, cestovatelský průjem způsobený tamější stravou, přímým sluníčkem a bakteriemi z vody, nemá totiž nic společného s tím naším evropským „průjmíčkem“, na který jsem později dehydratován a v mdlobách tak moc rád vzpomínal. Veškeré tekutiny, které se kolegům podařilo do mě nalít, šly během několika málo minut opět ven. V rámci našeho pobytu jsme navštívili nádherný Národní park Mole, kdy má většina mých spolužáků alespoň 2 fotografie se slonem, antilopou či divokým prasetem. Já v tu dobu již ve stavu psychické krize trávil 12 hodin na toaletě, v noci jsem dokonce vymyslel sofistikovaný způsob, jak s pomocí polštáře na nádržce na vodu spát a přitom vykonávat potřebu, která se pravidelně ozývala v intervalech 2-3 minut a připravovala mě postupně po decilitrech o tekutiny nezbytné pro můj život. Po konzultaci s vedoucím výjezdu a můj zhoršující stav jsme se rozhodli pro převoz do nemocnice, která se nacházela ve městě Kumasi, 350 km od národního parku v Mole.

Cestu jsme absolvovali na zdejší poměry luxusní dodávkou, která měla na rozdíl od všech ostatních dopravních prostředků v zemi klimatizaci a sklápěcí sedačku. Ostatní dodávky, zvané TROTRO, byly často Transity či vozy značky Hyundai, do kterých se pro extra nainstalované sedačky vešlo v průměru asi 13 – 14 lidí. Při takovém cestování si často vzpomenete na vlakové soupravy Českých drah a proklínáte sebe sami, jestli jste na ně někdy nadávali. Cesta trvala 5-6 hodin, to je ale má interpretace, v autě už jsem byl vážně silně dehydratován a mezi usínáním a podle kolegů občasnou ztrátou vědomí jsem realitu postupně přestal vnímat. „Nad vodou“ mě držely vtipy doc. Fialy, který byl taktéž součástí výjezdu a pro klid mé duše byl jmenovaný mým ošetřujícím lékařem. Pro jednou tak musel vydržet to, že ho student oslovoval nižším akademickým titulem - pane doktore, neb to ve mne evokovalo pocit autenticity lékaře medicíny. Vedoucím katedry, Mgr. Prouzou, jsem byl přesvědčen, že nemocnice bude dobrá, ostatně jedná se prý o fakultní vojenskou nemocnici. Mgr. Prouza je afrikanistou na správném místě, v Ghaně sám strávil několik měsíců, když zde studoval, nebyl proto důvod mít obavy a přidělávat si další těžkosti k již tak zoufalému fyzickému a psychickému stavu. Po několika hodinách jsme tedy opravdu dorazili do nemocnice, i díky přičiněn í mého dalšího bratra – řidiče, na jehož jméno si pro složitost bohužel nevzpomenu, jsme na místo prý dorazili opravdu rychle. Červená na semaforech a příkazy typu Dej přednost v jízdě! totiž v Ghaně neplatí, máte-li silnější klakson než ostatní účastníci provozu, přestože mají třeba přednost. Pravidla silničního provozu se tak opravdu dají charakterizovat tím, že kdo troubí, ten jede.

Do nemocnice se mnou pustili ještě výše zmíněného vedoucího katedry a jednoho spolužáka, který má zkušenosti s prací pro Červený kříž, i to byla maličkost, která mě nenechávala propadat trudomyslnosti, které jsem ale vlastně dávno propadl. A hluboko. Je pravdou, že jako běloch jsem byl přijat přednostně, a to i před úrazy místních, které by u nás zasloužily výjezdu záchranné služby. Do nemocnice se tady ale lidé dostávají buď sami, díky příbuzným či taxíkem. Sanitek je v zemi na výsost málo. Mé první kroky vedly na nemocniční toalety, ne snad proto, že bych se chtěl před příjmem upravit, ale proto, že potřeba byla zkrátka stále na místě, cestou jsme se totiž snažili zastavovat co nejméně, abych mohl být co nejdříve hospitalizován. Díky ženským kolegyním naší výpravy pak byl vymyšlen celkem jednoduchý způsob jak zabránit tomu nejhoršímu v případě potřeby a nemožnosti výkonu potřeby – celou dobu cesty jsem měl na svém spodním prádle připevněné vložky značky Always, u kterých nakonec, naštěstí, nebyla mou osobou testována reklamou garantovaná schopnost 100% absorpce a pohlcení zápachu. I proto jsem možná navštívil toaletu, abych nepotřebnou dámskou hygienickou pomůcku odstranil a vyvaroval se tak podezřívavým pohledům nemocničního personálu. Záchody pro muže byly zamčené a cedule na nich informovala o nutnosti používání dámských toalet vedle, jako jediných možných pro nemocnici, ve které se, podle mých odhadů, mohlo pohybovat 500 – 600 lidí. Měl jsem na sobě tričko s krátkým rukávem, kraťasy a žabky. Žabky se pak pro návštěvu nemocnice v Ghaně ukázaly jako absolutně nevhodné, jakmile jsem vstoupil do prostor záchodů, všudypřítomná moč na podlaze hned omyla moje žabkami nechráněné nohy. Podobně to vypadalo na dvou kabinkách, které byly k dispozici. První, toaleta evropského typu, ovšem bez prkýnka a splachování, v žádném případě nesplňovala jakékoliv hygienické podmínky, všude, kde jsem si jen představoval, že bych na ni mohl sednout, byla pokálená, což v nikom z místních nevzbuzovalo takovou míru nechuti, jako ve mne. Druhou možností, kterou jsem byl nucen využívat, byl turecký záchod, který měl oproti předchozí popsané variantě výhodu toho, že jsem se nemusel ničeho dotýkat. Turecký záchod se tak stal mým největším spojencem během noci strávené v nemocnici v Kumasi.

Celkem ochotný nemocniční personál mi změřil teplotu, osobě, o které jsem se až do následujícího rána domníval, že je lékařka, jsem vysvětlil mé obtíže a nechal se vyšetřit. Přes telefon jsme s doktorkou v Česku diskutovali můj stav, na základě mých obtíží, ke kterým se postupně začala přidávat krev ve stolici, lékařka velmi zhruba diagnostikovala salmonelu. Po 20 minutovém trápení lidí, kteří mě v nemocnici přijali a s diagnózou si nevěděli rady, jsem jim o rozhovoru s doktorkou v ČR řekl, světe div se, v okamžiku mi salmonela diagnostikována byla. Pro velký úbytek tekutin jsem ihned dostal infuzi, ta se opakovala po celou noc, která se stala nejdelší v mém životě. Způsob, jakým mi byla odebrána krev na laboratorní testy nikdy nezapomenu. Ostatně jakékoliv znovuzavedení kapačky, když jsem musel zajít za kamarádem tureckým záchodem, nezapomenu. Přání samostatného pokoje, za který jsem byl připraven nadstandardně zaplatit, se mi nesplnilo, namísto toho jsme všichni spali v jedné obrovské hale, kdy naše lehátka nebyla oddělena ani plentou, natož zdí mezi sektory, podle zranění či onemocnění. Těžko jsme se proto srovnával se smrtí zhruba čtyřicetileté ženy, která prohrála krátce po půlnoci svůj boj s malárií. Ležela na lehátku přímo vedle mě, než si ošetřovatelky všimly, že zemřela, uběhla dlouhá hodina. Pak ji bez pokusu resuscitace a jediného slova nemocniční zřízenec nezakrytou odvezl dlouhou chodbou pryč, tomu se mnou přihlížely další asi dvě desítky lidí, které z nějakých důvodů taktéž nespaly. Podobný scénář se opakoval ve tři hodiny v noci, kdy naproti v rohu místnosti zemřela starší, velice sympatická babička, která se na mne dokonce při mém příjmu nasmívala a vítala mě slovy „Welcome, obroni! „ tedy vítej cizinče/bělochu. Tentokrát už jsem nebrečel, zřízenec do rána totiž převezl ještě moc lehátek, které prázdné vrátil na své místo. Navíc jsem postupně zjistil, že pro vysoký stupeň dehydratace už mi ani brečet nešlo. Je pravdou, že pro antibiotika, která mi byla podávána, se můj stav zlepšil, věděl jsem ale, že v nemocnici nechci strávit už ani minutu navíc.

Ráno, asi v sedm hodin, přišel na vizitu opravdový lékař, kterému bych tipoval maximálně 30 let. Z ženy, kterou jsem celou dobu oslovoval doktorko a považoval ji za ni, se pak vyklubala studentka medicíny, která měla celý příjem na starosti. Vzhledem k tomu, že průjmy se přes noc opravdu zmírnily a krev jsem již nevylučoval, snažili jsme se s Mgr. Prouzou přesvědčit lékaře, aby mě pustil. Ten byl ale zásadně proti, argumentujíce tím, že ještě nemá k dispozici laboratorní testy. To byla sice pravda, v tu chvíli jsem už ale věřil jen českému zdravotnictví, na které jsem v minulosti častokrát, a teď mohu říct, že neprávem, nadával a stěžoval si na něj. Výsledky testů mi tak byly jedno, chtěl jsem konečně na hotelový záchod, který by byl trošku důstojnější a také jsem chtěl do sprchy – pro mé potěšení mě spolužáci smskou ujistili, že hotel je tentokrát s tekoucí vodou, a to dokonce teplou! Po ustavičném nátlaku na nemocniční personál mi však výsledky testů asi po 4 hodinách byly vydány a já mohl okolo poledne volat kolegům, aby si mě koukali vyzvednout. Výsledky nic neprokázaly, a to dokonce ani ty české, které jsem podstoupil bezprostředně po návratu do ČR, dodnes proto nevím, co mě málem připravilo o život. A teď nepřeháním – při mezipřistání v Amsterodamu mi totiž spolužáci kolegiálně sdělili, že při převozu do nemocnice nevěřili, že se z toho dostanu. Když jsem se po návratu stavil na katedře vyřídit potřebné dokumenty, i zde jsem byl vítán, jako bych se podruhé narodil – doc. Fiala, tedy můj vyšetřující lékař, se totiž také nechal slyšet, že v mé přežití už nevěřil. Když si na to dnes v komfortu domova vzpomenu, musím se smát. Loučení s nemocnicí nebylo lehké, tedy ne pro personál. Sám bych se neloučil, sestry se však špatně srovnávaly s tím, že nemocnici opouští bílý muž, a oddělení tak přišlo o svou raritu, na kterou se, ve chvílích kdy jsem se možná pokoušel o simulaci spánku, chodili koukat i ostatní kolegové.

Zbytek odborné exkurze po Ghaně jsme strávili návštěvou památek a zásadních míst ghanské kultury a historie. Dokonce zbylo i pár dní na „nicnedělání“, došlo i na stavění písečného hradu na pobřeží Atlantiku. Snad díky tomu se dnes, měsíc po návratu, léčím s písečným parazitem, kterého jsem, když už sdílíme jedno tělo, pojmenoval Tonda, a kvůli kterému se mě málem zřekla přítelkyně, protože Tondu občas okřiknu, když cítím, že zase někam v noze leze.

Má konfrontace s africkou realitou byla tak velmi bohatá. Opustím-li konečně zkušenost s nemocnicí, je to především úžas k Africe a lidem v Ghaně. Mentalita lidí, tempo a mezilidské vztahy jsou úplně na jiné úrovni a pominu-li např. technologický pokrok země, co se týče fungování rodiny, mezilidských vztahů či obyčejného chování obyčejných lidí mezi sebou, máme se co učit. Tento výjezd mě přesvědčil o tom, že chci studovat Africká studia, což magisterský a doktorský stupeň studia na FF UHK nabízí, protože Afrika je opravdu kontinent nevídaných možností a poučen tím, co smím a nesmím jíst, jak podat a nepodat ruku, jak vyjednávat a chovat se k obyvatelům, se chci do Ghany, či jiného státu Afriky, opět vrátit.

Autor: Jakub Novák | úterý 22.4.2014 20:02 | karma článku: 28.43 | přečteno: 3474x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Cestování

Klára Žejdlová

Italské Velikonoce? V mých vzpomínkách to jsou přátelé, rodina…a obžerství

I když to obžerství bylo prokládané dlouhými procházkami. Aby nám vytrávilo. A abychom nasbírali ingredience pro další vaření...

27.3.2024 v 14:48 | Karma článku: 19.26 | Přečteno: 435 | Diskuse

Miroslav Semecký

Nacházíte ve Španělsku? Používáte aplikaci Telegram? Zpozorněte!

Oblíbená komunikační aplikace ve Španělsku končí. Bude vypnuta (zablokován přístup) v řádu několika následujících hodin. Soudce Národního soudu Santiago Pedraz vydal rozhodnutí, ve kterém nařizuje mob..

23.3.2024 v 17:51 | Karma článku: 17.12 | Přečteno: 581 | Diskuse

Jan Vaverka

Bolívie - 6. díl: Den v La Pazu

La Paz je město jako žádné jiné. Dvoumilionová aglomerace sahající až nad 4000 metrů nad moře, ulice jsou strmé, propojené lanovkami, a kolem obrovská kulturní a sociální diverzita.

22.3.2024 v 8:20 | Karma článku: 16.35 | Přečteno: 231 | Diskuse

Aleš Gill

Střípky z KLDR - Díl 26. - Návrat do paralelního vesmíru

Jsou to téměř dva roky od mého posledního článku o KLDR, a téměř tři roky od mé druhé cesty za nejželeznější oponu, jakou si lze představit. A protože informací z KLDR je kvůli uzavřené hranici málo, mohli bychom se tam vrátit.

19.3.2024 v 8:52 | Karma článku: 16.04 | Přečteno: 474 | Diskuse

Libor O. Novotný

Víkend na bitevním poli ve Waterloo

Chcete důkladně pochopit politické a společenské souvislosti, které vedly k porážce Napoleona, případně se vžít do bojů rozhodující bitvy u Waterloo? Památník bitvy na jejím původním místě vám to umožní.

18.3.2024 v 15:00 | Karma článku: 13.22 | Přečteno: 207 | Diskuse
Počet článků 2 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 2373
Student politologie, milovník kultury a historie. Nadšený aktivista do všeho, co má nějaký smysl. Pyšný idealista a "pravdoláskař" !

Rána pro britskou monarchii. Princezna Kate má rakovinu, chodí na chemoterapii

Britská princezna z Walesu Kate (42) se léčí s rakovinou. Oznámila to sama ve videu na sociálních sítích poté, co se...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...